(kkl) Jaroslav Prokop

Charisma, um, vokál i muzika, které když chytnou, už nepustí – to jsou atributy, jimiž s nenucenou samozřejmostí vládne beatový písničkář Luboš Pospíšil po celou svou hudební kariéru. Dokazuje to nejen předloňská sólovka Poesis Beat, stále značně nabitý koncertní harmonogram, ale i dnes již legendární sólový debut Tenhle vítr jsem měl rád, který nyní, 40 let od prvního vydání, vychází v jubilejní reedici na LP 180 g a i na CD a v digitální verzi s bonusovým osmiminutovým opusem Lásko, lásko… Staré i nové se pak symbolicky protnul 9. října v pražském Lucerna Music Baru, kde Pospíšil s kapelou 5P a houslistou Janem Hrubým & Janem Haubertem z Visacího zámku v roli hostů pokřili tuto výroční reedici a převzal ocenění v podobě Zlaté desky Supraphonu za svou poslední řadovku!

„Ve vzpomínkách určitě převažují chvíle příjemné či pozitivní. Vždyť už jen skutečnost, že se LP narodilo, byla jistým zázrakem. Spolu s Ladislavem Kantorem a Otou Petřinou jsme téměř 2 roky čekali, až se deska objeví v edičním plánu... Ale když padesátitisícový náklad prakticky okamžitě zmizel z obchodů, na potíže se jaksi zapomnělo. Snad jen fakt, že se následně nedolisovalo vůbec nic, mi připomněl, kde jsme,“ ohlíží se v bookletu jubilejní reedice Pospíšil zpět do roku 1983, kdy Tenhle vítr jsem měl rád poprvé vyšel.

I přes zmíněnou nepřízeň režimu byl i tak rok 1983 v mnoha ohledech rokem Luboše Pospíšila. „Následovalo ocenění časopisu Melodie, Tip Melodie 83. Tato prestižní cena byla v tehdejším systému tím nejvyšším profesním uznáním. Rovněž důležitá pro mě byla Vokalíza 83 ve velkém sále Lucerny pro tři tisíce posluchačů. Tu soutěžní přehlídku zpěváků jsem s titulní písní právě tohoto alba vyhrál. Prostě tenhle rok 83 jsem měl rád,“ vzpomíná hudebník, který se svým debutem etabloval na scéně coby jedinečný typ rockového písničkáře.

Tenhle vítr jsem měl rád v sobě snoubí zkušenosti a (nejen) pěveckou jistotu získané během působení v C&K Vocalu a sebevědomí po všech stránkách hotového autora. Dalšími důležitými faktory pak bylo spojení s textařem Ladislavem Kantorem a přispění Oty Petřiny, který v souznění s Pospíšilem pomohl kompozičně, instrumentálně i kapelnicky dotáhnout album do homogenního celku. Nezaměnitelný vokál značky LP zde tak výtečně doplňuje silné melodie a básnické texty, aniž by na sebemenší moment ztrácel kontakt s posluchači.

Ostatně více než trefně to už v době vydání alba pojmenoval Antonín Matzner: „Luboš Pospíšil nepatří sice k vyhledávaným objektům pro interview, zato jeho písně mají tu vzácnou vlastnost, že jejich sdělení neulpívají na rampě a dojdou i k posluchači v zadních řadách. Přesto, že je v nich tolik otazníků, slunce, namísto aby zářilo a hřálo, je spíše potemnělé a někde dokonce kos, ten černý pták, mává bílými křídly. Pospíšilova přesvědčivost je srovnatelná s autorským typem interpretů, s písničkáři generace Dylanových dětí.“

Přesvědčivost i výjimečnost Luboše Pospíšila přetrvává i po čtyřiceti letech a není tomu zdaleka jen proto, že podstatná část písní z jeho sólového debutu je – k nepředstírané potěše diváků – dodnes součástí Pospíšilova koncertního repertoáru. Je to i jeho konzistentnost a vitalita, díky nimž si společně se svou tvorbou starou i novou stále pevně drží jedinečnou pozici na domácí scéně.