(kkl) Ája Dvořáčková

Vladimír Mišík sice už pověsil koncertování na hřebík, ale i tak se toho okolo něj a jeho jménem děje stále víc než dost. Kromě Anděly ověnčené nové studiové tvorby se můžeme průběžně těšit také z reedic Mišíkových starších, často dlouho nedostupných alb. Aktuálně v podobě kompilace, která se ne nadarmo honosí přízviskem ikonická! Dvojalbum Špejchar 1969–1991 I–II, jež letos slaví třicet let od prvního vydání, se na pětadvaceti písních ohlíží za první částí Mišíkovy velmi úspěšně kariéry rockového písničkáře a asi netřeba zdůrazňovat, že je vskutku za čím se ohlížet. Nyní navíc s novým masterem z původních pásů a se skvělou variací na originální grafiku z dílny Karla Halouna a Luďka Kubíka na 2LP, 2CD i digitálně.

„Pokoušet se posuzovat ony z devadesáti procent zlidovělé hity, vytleskávané dodnes starými bigbeatovými pardály i mladými kočičkami s tisíci korálků na Mišíkových koncertech, by asi bylo nošením piva na Špejchar,“ napsal mimo jiné hudební publicista Ondřej Bezr ve své recenzi pro Rock & Pop v roce 1993, kdy Špejchar 1969-1991 I-II vyšel poprvé.

Tato slova platí i nyní, kdy po třiceti letech tato výtečná kolekce vychází v jubilejní reedici. Písně jako Kuře v hodinkách, Slunečný hrob, Stříhali dohola malého chlapečka, Sladké je žít, Variace na renesanční téma, Co ti dám nebo Královský večer jsou pojmy a v podstatě synonymy vysoké textové i hudební kvality samy o sobě.

Co je však neméně důležité, je skutečnost, že – jak známo – Vladimír Mišík není vyznavačem seskupování písní do nových výběrů. O to výjimečnější tak „Špejchar“ je, zvláště, když si uvědomíme, že jde o úplně první kompilaci či pomyslné best of v Mišíkově diskografii.

Víceméně chronologické řazení songů pak nabízí také ucelený pohled na Mišíkovu tvorbu i hudební vývoj během více než dvou dekád. Posluchač může sledovat, jak se po velkých začátcích v Blue Effectu a Flamengu rockový bard rozhodl v polovině sedmdesátých let hledat zcela vlastní cestu. Ta neobcházela zvuková lákadla v podobě syntetizérů či jiných studiových a elektronických pomocníků, ale podstata byla vždy v silných kytarových melodiích, pečlivě vybíraných textech, skvělých muzikantech v ETC..., a především v unikátním zpěvákovi, vypravěči příběhů. Od původního rhythm-and-blues či skoro hard rocku se Mišík šťastně potkal s mnoha dalšími vlivy, v čele s těmi folkovými.

Z více úhlů pohledu je Špejchar 1969-1991 I-II prakticky dokonalý, což potvrzuje i výroční žebříček Rock & Pop z roku 1993, v němž skončil s průměrem 3,8 jen o chlup na čtvrtém místě, a předstihl tak třeba Songs of Faith and Devotion Depeche Mode nebo Davida Kollera. Po pětadvaceti letech a zcela po právu se letos „Špejcharu“ dostalo nového masteringu z maxima dostupných pásů (studio Sono) a zabalení do zmíněné variace na původní vlastní obal (Karel Haloun plus Luděk Kubík). Ne všechny kompilace mohou být označeny za legendární, u této to však rozhodně platí!